Rokem jednodenních návštěv žánrových festivalů si pro sebe nazvu ten letošní, až budu s dekou přes nohy u krbu bilancovat svoje „mládí“. Po páteční seanci v rámci letošního ročníku Tones of Decay se mi na poslední chvíli poštěstilo vyrazit alespoň na sobotní program pravidelného říjnového píseckého klání, takže vám (doufám že jen protentokrát) bohužel nezprostředkuji dění o den dříve.

Sestava kapel, jež nás hodlala obšťastnit v sobotu však slibovala pestré a divoké zážitky, což se vlastně do puntíku i vyplnilo. Avšak nepředbíhejme! Náš příběh se začal psát už ve čtyři odpoledne, kdy předchozím dnem znavená část nezřídka i z dalekých končin dorazivších fanoušků buď ještě jen na hotelových pokojích sbírala síly anebo si užívala prohlídky hezkého starobylého centra jihočeského Písku.

Kapitola první: Divoké mládí uvízlé v hluboké minulosti

Jihomoravská kometa MÖRGHUUL to se zvukovou zkouškou příliš nepřehání a přesně na minutu podle stanoveného hracího plánu rozjíždí svoji retrospektivní smršť. Kde se vzali, tu se vzali. Před dvěma lety vlítli na metalovou scénu, vydali demáč a letos i řadovku a najednou je jich plno. Tedy minimálně pódium píseckého divadla Pod čarou jakoby kreacím vokalisty Matěje Kunce místy vůbec nestačilo. Běhá, gestikuluje, ba dokonce i hrozí, svírá mikrofon, do kterého plnými doušky žene své nepříčetné vokální kreace. Původní plán vzniku skupiny hrát metal z časů starých VENOM anebo BATHORY už velmi zdařile plní letošní deska „Domination of The Beast“ a její živá prezentace ukazuje více než solidně se sehrávající skupinu s patřičně divokou pódiovkou.

Tohle není jen laciné retro divadlo pro pamětníky. Na to vlastně ti kluci žádnou historii nepamatují a nevěřím ani v nějaké nucené napojení se na minimálně o generaci starší posluchače. Tenhle blasfemický berserk dokáže evokovat dávné časy až ve druhém plánu, protože v tom prvním zde máme mladé hudebníky, kterým hudba z 80. let prostě nabízí pořád dostatek inspirace k vlastní tvorbě. Na metalové koncerty chodím už od 90. let a něco jsem si s touto muzikou prožil, takže bych měl nasypat nějaká moudra a držet si odstup, ale to já zkrátka nemůžu. Já jim to prostě žeru i s tím pomyslným koženým navijákem plným jehlanů a hřebíků.

Kapitola druhá: Nesvatá trojice z jihu Německa

Převážně německy hovořící publikum si rádo vychutná německé kapely. Na tom vlastně není nic špatného, nota bene když tyto kapely zde rozhodně nejsou jen do počtu. BLACKEVIL z Bavorska měli díky striktně půlhodinovému setu zběsilých brňáků štěstí na delší zvukovku, což jsem já osobně ocenil až poté, kdy jsem po pořízení několika fotografií opustil prostor v blízkosti jednoho z reproduktorů.

Nesmlouvavá trojice v patřičně stylovém ohozu namíchávala třaskavou směs ve složení black / speed / thrash, s každou další skladbou v měnícím se poměru. Absence jedné kytary nedovolovala rozjíždět nějaké technické kejkle, takže se hlavně hoblovalo. A to někdy nekompromisně thrashově, jindy spíše blackově melodicky. Publikum se postupně scházelo, což znamenalo houstnoucí atmosféru pod pódiem. Němci pochopitelně jeli v rychlých marších a sem tam dávali sobě i publiku chvilky vydechnutí prostřednictvím spíše raritních středních temp, což s jistotou hlídal bicmen Simon „Bloodhammer“ Schilling.  Ano, přesně ten, který doslova nasypal poslední desku MARDUK. Nové album vyjde za pár dní, vyplatí se být ve střehu!

Kapitola třetí: Melodie, oldschool, emoce

Civilnější odění (rozuměj bez pyramid a nábojových pásů) zároveň znamenalo i nejvíce melodií v průběhu tohoto poetického pozdního odpoledne. Oboje měli na svědomí další Němci v sestavě - WITCHING HOUR pocházející z městečka nedaleko hranic s Lucemburskem. Soudě dle vizáže frontmana Jana Hirtze s krátkým sestřihem a v ohozu, podle kterého byste jej na první pohled zařadili spíše do nějaké hc/screamo straight edge kapely, byste vlastně očekávali i podobnou produkci. A popravdě když se svým emocemi prodchnutým řevem opřel do hlasivek, byl jeho vokální projev v zorném poli těchto stylů.

Ale jelikož jsme na thrashmetalovém festivalu, žánrově se stále pohybujeme v této oblasti i přestože Němci to mají více do epického speed/heavy metalu, prodchnutého kvantem melodií a ostrých kytarových nájezdů. Dominantní basa Marca Justingera je výrazně slyšet, avšak svůj prostor si uzurpuje pouze a zásadně ve prospěch celku. Ten zní velmi zajímavě a z mého pohledu i neotřele. Melodická, avšak dostatečně ostrá a důrazná, snad i lehce neotesaná, emocemi prodchnutá a celkově melancholicky znějící hudba přesně lícuje s naléhavým Janovým zpěvem / řevem a ač v zásadě taktéž old school jako řemen, jsou WITCHING HOUR v rámci něj poměrně svébytným tělesem. A to za mě natolik, že hrát covery od SLAYER („Hell Awaits“) snad ani nemají zapotřebí. Značím si, budu dále sledovat i přestože (anebo možná právě protože) na poslední řadovce z roku 2018 už začíná lehce usedat prach.

Kapitola čtvrtá: Tady končí legrace!

Ale konec všem vtípkům, srandičkám a jakémukoliv juchání. Poslední úsměvy v hledišti tuhnou, protože na pódium nastupuje přísně se tvářící sestava z francouzského Lille! S trojicí řadových alb na kontě, z nichž to letošní zaujalo i naše OSBDM oddělení, nám čtveřice slyšící na jméno SKELETHAL přišla ukázat, že death metal (najmě ten starosvětsky pojatý) nelze brát jinak, než smrtelně vážně! Působení tohoto nesmlouvavého komba v sestavě sobotního bloku považuji za příjemně mrtvolné osvěžení zástupu „sekacích“ více či méně thrashových kapel.

Uskupení na čele s vokalistou / sekyrníkem Gui Hauntingem se do toho opřelo patřičně rázně a po předchozích melodických hodech naservírovalo hudební krmi více než dostatečně hnilobných parametrů. Francouzi si to moc nekomplikují, jedou klasiku středních a rychlých temp a z hlediska norem nabízejí poctivě provedenou řezničinu staré školy. Aktivní pódiovka, jejíž nedílnou součást tvoří pobíhání hudebníků, prohazování stanovišť a synchronizované hoblování, dotváří kolorit vystoupení kapely, jejíž pojetí historizujícího smrtícího kovu prostě baví, i když vás zrovna nesemele kreativní smrští. Tato „vypůjčka“ z dramaturgie festivalu Tones of Decay potešila a zároveň znamenala symbolický předěl sobotního rozjedu a postupné noční gradace v podobě headlinerů.

Kapitola pátá: Krutá síla všechny(o) smete

Další německou a publikem více než vřele přivítanou akvizicí byli CRUEL FORCE. Kapela, která na přelomu nultých a desátých let vydala dvojici ostrých alb, aby se po ní (klasicky) po osobních neshodách slehla zem, přesně zapadá do příběhu o vychladnutí hlav, jež se znovu dají dohromady. Jestli je v rámci undergroundu a metalového old schoolu něco jako hype, tak jsem jej cítil právě kolem této formace. Přiznejme však, že tento je naplno zasloužený, protože, pominu-li kvalitní studiovou tvorbu, živé vystoupení rozpoutalo v píseckém sálu pořádné peklo.

Důsledná a osmdesátkově přísná image, do níž řadím i knír basáka Spidera, jehož finální podoba musela být nepochybně konzultována i s Petrem Nárožným. Nástup na pódium za masivního nadšení již značně rozdováděných fanoušků a první hrábnutí do strun, které už jen přililo další olej do ohně. Měli to CRUEL FORCE krásně rozehrané už dlouhé minuty před svým nástupem na stage. Muzika šlapající v těch nejlepších tradicích německého thrash metalu hledá inspiraci hlavně a pouze v tom nejhodnotnějším ze zlatého období této muziky. Nasazení příkladné, energie strhující. Heroické pózy, zaťaté pěsti a klenutá kytarová sóla. Dobrodružný výlet k prapodstatě metalu anebo jen divadlo pro věčné opozdilce? Obě tyto polohy jsou zde v natolik vyladěné rovnováze, že po zhruba 40 minutách máte chuť si to celé znovu zopakovat.

Kapitola šestá: Německá mašina ze švédské oceli

O poznání méně voltáže poslalo do sítě následující vystoupení. Jeden z festivalových headlinerů, legenda německého thrash metalu a další znovuzrozená metalová mašina, která to odmítá vzdát... Martin Missy je veliký sympaťák a to až takový, že mi vlastně v kontrastu s muzikou, kterou produkuje přišel místy až moc hodný. Což o to, jeho zápěstí zdobil náramek z hřebíků tak dlouhých, že byste se s ním v davové tlačenici potkat nechtěli, ale jinak tento usměvavý a dobře naladěný chlápek působil veskrze pozitivně. 

Aby také ne, když káru s nápisem PROTECTOR už z původní sestavy táhne sám a vlastně pořád se solidními výsledky. Pravidelné emise řadových nahrávek a nepochybně i časté pozvánky na prestižní undergroundové festivaly (tento nevyjímaje) stále přicházejí, tak je vlastně všechno v pořádku. V pořádku vlastně bylo i vystoupení této německé legendy. Byť tedy, jak známo, její ¾ už tvoří hudebníci ze Švédska. Důkladný průřez jak starší, tak i novější tvorbou ještě okořenily Martinovy komentáře, čímž se vokalista PROTECTOR toho večera stal asi nejkomunikativnějším z vystupujících hudebníků. Fajn set, ale jak jsem již uvedl – oproti předchozím CRUEL FORCE méně našlapaný a strhující.

Kapitola sedmá: O zuřivých veteránech

Jestli bylo spektrum sobotních kapel něčím charakteristické, tak rozhodně věkovým kontrastem mezi úvodním a závěrečným vystupujícím. Když se v první polovině devadesátých let američtí MORBID SAINT (jen dočasně) rozpadli, nebyli členové brněnských MÖRGHUUL ještě ani na světě. Čest a respekt všem předchozím zde hrajícím, ale nasazení a tempo, které předvedli veteráni z Wisconsinu prostě nemělo toho večera konkurenci. Přiznám se, že o kapele jsem věděl léta, ale s její tvorbou jsem se pořádně seznámil až díky soupisce letošního Thrash Nightmare.

Vlastně ani pořádně nechápu, proč její věhlas nedosáhnul alespoň o jeden pomyslný schůdek výše mimo hranice undergroundu. Tvorbu na to totiž rozhodně má. Když si odmyslím její legendární album „Spectrum of Death“ z roku 1990, tak ta po návratová vykazuje rovněž vysoký punc kvality. Zejména letošní deska „Swallowed By Hell“ je drtivou thrashovou pumelenicí odehranou ve vysokém tempu.

No a s tím plně korespondovalo i živé vystoupení skupiny. Mírně přetažená zvukovka se spíše odtažitě soustředěnými než „metalově“ nabuzenými hudebníky příliš neprozrazovala, že za chvíli poteče krev. Jakmile se však naostro hráblo do strun, nebylo úniku. MORBID SAINT začali nesmírně zostra, ve zběsilé rychlosti a nasazení, až se na mysl vkrádaly kacířské myšlenky o přepáleném startu. Ty jsou vzápětí rozmetány na cucky, protože s každou další skladbou se intenzita už jen zvětšuje. Lidé lítají vzduchem, masáž zad při snaze fotografovat rovnou pod pódiem jako bonus a pivní dávka přímo do úsměvu jako sladká tečka. Ničeho z toho nejsem ušetřen, ale ta muzika a energie z ní sálající vše vynahrazují.

Časem se přeci jen podřadí na nižší rychlost a skupina prostřednictvím o něco méně nabušených skladeb šetří síly na další úderné kousky. Hraje se samozřejmě kompilace s ohledem na rok vzniku formace zas ne z tolik bohaté tvorby, a to pochopitelně i včetně alb z počátku devadesátých let. Skupina nakonec na pódiu stráví něco kolem hodiny a je obdivuhodné, jako tuto dávku v takovém nasazení hudebníci kolem 60 let zvládli. Pochopitelně energii nejen vyzařovali, ale z rozvášněného a početného davu ve velkých dávkách i přijímali, takže koncertní symbióza naprosto dokonalá.

Kapitola osmá: O konci a novém začátku

Pro písecký sál Divadla pod Čarou jedenácté a pro mou maličkost první klání pod značkou Thrash Nightmare tedy stylově ukončila formace s přímým napojením na rozmach thrash metalu v osmdesátých letech. Akce samotná pak, i přes svoji proklamovanou lásku k oldschoolovému metalu, z mého pohledu není jen dostaveníčkem metalových fanoušků, kterým doma někdo schoval kalendáře. Osobně se domnívám, že občasný pohled do metalové minulosti by měli absolvovat i ti, kteří v metalu upřednostňují jen modernu a progresivní cítění. Možná by byli překvapeni, kolik svěžích nápadů a kreativity se dá vpasovat i do muziky, jejíž standardy se psaly už někdy před čtyřmi dekádami.

Přesto je však Thrash Nightmare hlavně perfektním teleportem do dávné minulosti a to teď mohu zcela pominout vystupující kapely. Fanoušci, kteří se na něj každoročně do Písku scházejí svými outfity, často i včetně vlasových sestřihů, připomenou časy, kdy se u nás na džísky kvůli nedostatkovým „západním“ nášivkám psaly hranatá loga heavy a thrashmetalových kapel s pravítkem a fixou. K tomu široká nabídka vinylů a kazet (CD byla v menšině), prostředí divadelního sálu s designem z 80. let a jsme alespoň v myšlenkách na jednom z prvních koncertů KREATOR v německém Essenu.

Od vzpomínkového patosu k závěrečné věcnosti: Akce byla velmi dobře zorganizovaná. Žádné prodlevy, rychlé střídání vystupujících, spád a tempo. Diváci více méně ukáznění a správně nažhavení, byť těm německy mluvícím velmi chutná české pifko jakékoliv kvality a časem to bylo znát. Mezinárodní labyrint velmi pestrý – během čekání na set PROTECTOR si vedle mě stojící dívka z Asie listovala mobilem, díky čemuž jsem odhadnul její japonský původ. Lístek na příští ročník zakoupen!